Začít vinařit od nuly na zelené louce je nesmírně náročné. Proto jsem dnes rád, že od chvíle, co jsem unesl kýbl, jsem musel ve sklepě pomáhat. Ale upřímně? Byla to otrava každý víkend v roce brzy vstávat a jít do vinohradu nebo do sklepa. Nikdo se mě tehdy neptal, jestli chci. Musel jsem.

Během dospívání jsem práce ve vinohradě a ve sklepě bral jako nutné zlo. Po letech jsem ale rád za všechno, co mi děda a otec předali. Kromě zásad péče o víno mi do hlavy vtloukli i to, že ve sklepě musíš extrémně dbát na hygienu, takže dnes umím mop a kartáč používat líp, než moje manželka.

Zkušenosti získané od dědy jsou nenahraditelné. Zároveň ale rád smýšlím moderně a progresivně. Cesta k výbornému vínu leží nejspíš někde uprostřed – díky dnešním technologiím se můžu snažit myšlenky a postupy mých dědů dotáhnout k dokonalosti.

V jednu dobu byla ale práce tak náročná, že jsem si řekl, že se budu radši dobře učit a sedět v kanceláři. Po vysoké škole jsem nastoupil do korporátu, ale velmi brzy jsem zjistil, že sedět u počítače celý život nevydržím. Narodil jsem se totiž ve Velkých Bílovicích, jejichž nesmírná síla mě zase stáhla zpátky a uvědomil jsem si, že nic jiného, než vyrábět víno - tedy hodnoty, už nechci.

Na vysoké jsem ale propadl ještě jedné vášni. Lezení. Začátky v hale na překližce se rychle přesunuly do skal a ještě rychleji do hor. Ten skvělý pocit zadostiučinění po zničujícím výstupu nějakou těžkou cestou je nepopsatelný. Euforie. Trochu si máknout, tak to mám rád. Ve sklepě i v horách.

Přišlo období, kdy jsem byl na sebe neustále naštvaný. Buď jsem lezl po horách a měl jsem výčitky, že se nevěnuju vínu, a nebo jsem makal ve sklepě a štvalo mě, že nejsem na horách.

A tak vznikl CEVIN. Spojit cepín a víno je můj způsob, jak být spokojený.

Když jsem ve sklepě, jsem spokojený. Pak jedu na služební cestu do Tater a jsem zase spokojený.